»
Štikozubcovití

Štikozubec obecný (Merlucciusmerluccius, Lysing, Seehecht)

Krásnou rybu vzdáleně připomínající štiku bychom měli přiřadit spíše k treskám, avšak tvrdé paprsky v hřbetní a řitní ploutvi ji oddělují do samostatné čeledi.

Štikozubec obecný má štíhlé tělo a větší hlavu s mocně ozubenou tlamou s velkými předními zuby. Spodní čelist bez vousků přesahuje horní. Má dvě hřbetní ploutve. Zadní hřbetní ploutev je velmi dlouhá, stejně jako jak ploutev řitní. Hřbet bývá hnědošedě až černošedě zbarvený, často černě tečkovaný, boky jsou stříbrně šedé a břicho bělavé. Má černá ústa i žaberní dutinu. Také nepárové ploutve mají černý lem.

Štikozubce běžně lovíme o váze několik kg, může však dosáhnout maximální délky až 1 m a hmotnosti až 10 kg.

Štikozubec obývá celé pobřeží Norska vyjma severní části. Tře se od června do srpna v různých hloubkách, ovšem dále od pobřeží, takže ve fjordech se objevuje až koncem léta.

Ve dne se štikozubci zdržují v hlubších vrstvách moře nebo při dně, naproti tomu v noci vyplouvají na lov za hejny drobných rybek až k hladině. Jde o velmi dravou rybu živící se převážně jinými rybami, na volném moři pak také hlavonožci.

Způsob mořského lovu musíme přizpůsobit životnímu cyklu štikozubce. Ve dne jej lovíme pilkrováním nebo vláčením cáru rybího masa u dna, v noci pak pod hladinou na přívlač.

Co dál lze chytat při mořském rybolovu