»
Měkkoploutví – treskovití

Treska obecná (Gadusmorhua, Torsk, Dorsch)

To, co znamená pro české rybáře kapr a kaprařina, představuje pro norské rybáře, i cizince lovící v norských fjordech, treska obecná. „Dorša“ (jak se jí začalo lidově říkat mezi našimi sportovními rybáři) je symbolem rybolovu nejen v Norsku, nýbrž v celé severní části Atlantického oceánu.

Popis tresky obecné

Treska obecná má protáhlé vřetenovité tělo s dlouhou mohutnou hlavou s masitými pysky. Na spodní části dolní čelisti má jeden silný vous. Její základní zbarvení je variabilní a mění se podle prostředí. V mořských řasách najdeme jedince zbarvené převážně do hněda, ale někdy i do červena, v mořské trávě ryby s nádechem do zelena a na písečném dně nebo v hlubších vrstvách jedince se světle hnědým zbarvením. Přes hřbetní část až k bokům zasahují velké skvrny, kdežto břicho je vždy světle bílé a zcela beze skvrn. Postranní čára je bílá a velmi zřetelná. „Dorša“ má tři hřbetní a dvě řitní ploutve, ocasní ploutev je rovně uťatá. I přes variabilnost jejího zbarvení si tresku obecnou nemůžeme splést s dalšími významnými druhy této čeledi.

„Dorša“ nás musí nadchnout především svojí velikostí (mohutností) a tomu odpovídající bojovností. Běžné úlovky se pohybují do 10 kg, avšak není žádnou výjimkou i úlovek ryby do 150 cm o hmotnosti 15 – 20 kg. Jedná se o jedince ve stáří 20 a více let. Statisticky vykazují maximální úlovky při sportovním rybolovu přes 30 kg, ovšem literatura udává, že komerčním způsobem byli uloveni jedinci o hmotnosti až  95 kg.

Mořský rybolov s cílem chytit tresku obecnou si vychutnáte po celém pobřeží Norska. Vytváří několik forem a místních ras. Pro nás je zajímavé především to, že krom četných oceánských kmenů, které podnikají nepředstavitelně dlouhé cesty za potravou a třením, existují i místní rasy z fjordů, které se stále zdržují u pobřeží. To znamená, že tresku obecnou najdeme ve fjordech po celé období rybářské sezóny.

Lov v době tření tresky

Rozmnožování „dorší“ se odehrává v poměrně velkém časovém rozpětí od února do začátku května u západního a severozápadního pobřeží Norska. Nejvíce třecích hejn se shromažďuje v okolí ostrova Lofot. Tření probíhá na rozhraní studené a teplejší vody v hloubce 80 – 250 m. velké matečné oceánské tresky obecné připlouvají ke tření k pobřeží v obrovských hejnech o počtu až několik miliónů jedinců. I když „dorša“ při tření přijímá potravu ve velmi omezené míře, je velmi pravděpodobné, že z mnohatisícového hejna ryb se některá nechá naší nástrahou vydráždit. Proto milovníci lovu „dorší“ navštěvují norské fjordy již v časných jarních měsících. Od dubna do počátku května po vytření se obrovská hejna oceánských kmenů tresek obecných vracejí zpět na širé moře, aby zde následovala svojí nejoblíbenější potravu – sledě a smačky při jejich svatebních cestách. Nedivme se, tření sleďů představuje pro tresku obecnou doslova období hodů.

„Dorša“ je typickou rybou dna. Mladší jedince najdeme již v hloubkách od 5 m, starší ryby je však vhodné vyhledávat v hloubce 20 a více metrů. U hladiny či ve středním sloupci najdeme tresku jen tehdy, když se „zvedne“ za potravou – hejnem drobných ryb. Treska obecná žere vše, co jí moře poskytuje. Mladší ryby konzumují hlavně živočichy dna – kraby, raky, krevety, hvězdice, červy i mušle, starší jedinci krom toho loví drobné rybky. Široká tlama umožňuje „dorši“ spolykat velké množství potravy. Uvádí se, že treska obecná často pozře i nestravitelné předměty, především bílé barvy.

Jak lovit tresku na moři

„Doršu můžeme ulovit veškerými způsoby lovu spojenými s umístěním či vedením nástrahy při dně. Nejúspěšnější bývá pilkrování a klasická přívlač. Velká treska obecná preferuje větší a těžší stříbrné pilkry. Často se stane, že na pilkr zaútočí v okamžiku zdvihu, což se nám projeví tak, že při spuštění pilkru „neucítíme“ jeho „dosednutí“ na dno. V tomto případě musíme okamžitě zaseknout. „Dorša“ ráda zaútočí i na přídavné nástrahy, zejména pokud mají červenou, žlutou či bílou barvu. Kupodivu nemiluje měkké nástrahy větších velikostí. Méně úspěchů také bývá na vláčené kousky rybího masa nebo na umělou nástrahu vláčenou za člunem.  Pokud v tomto případě dostaneme záběr, bývá to obvykle větší ryba. Zato na středně velkého rippera bělošedé či červenošedé barvy, kterého vláčíme při dně pomalými trhavými přískoky, bere „dorša“ velice spolehlivě. Mnoho, převážně však menších tresek obecných můžeme ulovit přírodní nástrahou na položenou.

Tresku obecnou „poznáme na udici“ již podle způsobu boje. Po záseku se pohybuje pomalu při dně, občas „ucítíme“ údery do prutu, jak začne mlátit ze strany na stranu svou mohutnou hlavou. Otevřená tlama klade vodě největší odpor. „Doršu“ musíme proto zdolávat velice opatrně a rozvážně, ale budeme-li trpěliví, nemáme se čeho bát. Treska obecná nás nepřekvapí prudkým únikem či jinou záludnou „rybí fintou“.

Treska polak (Pollachiuspollachius, Lyr, Pollack)

Jde o rybu oblíbenou pro svoji úžasnou bojovnost, s jakou se dokáže na udici poprat o svůj život.

Polak má výborně stavěné hydrodynamické tělo, s hnědozelenou horní polovinou beze skvrn a světlou až bílou břišní částí. Charakteristickými znaky jsou silně předsazená spodní čelist bez vousku a tmavá postranní čára, která se za prsní ploutví mírně lomí. Polak má taktéž tři hřbetní a dvě dlouhé a úzké řitní ploutve. Ocasní ploutev je mírně vykrojená. Polaka můžeme zaměnit pouze s treskou tmavou (rozlišovací znaky – viz dále).

Treska polak dosahuje běžné hmotnosti okolo 3 – 5 kg a délky do 90 cm. Maximální délka je udávána do 130 cm a hmotnost přes 10 kg.

Polak se vyskytuje po celém pobřeží Norska krom nejsevernější části území. Ve fjordech se zdržují i větší kusy trvale po období celého kalendářního roku. Vytírá se ve stejném období jak treska obecná, přičemž již od podzimu se matečné kusy začínají stěhovat do větších hloubek i přes 90 m. po vytření se hned vrací k pobřeží.

Treska polak patří k rybám, které můžeme ulovit v kterékoliv části vodního sloupce. Vyhledává potravu na dně až do hloubky 200 m, většinou se však vyskytuje výše ve vodním sloupci než ostatní druhy tresek. Velmi ráda se zdržuje v prohřátých mělkých partiích moře, nad vrcholky útesů i nad „kobercem“ z chaluh. Jak všechny druhy mořských ryb, i ona se živí korýši a měkkýši, ovšem jako velmi dobrý plavec se nejvíce specializuje na lov jiných drobných ryb.

Lov tresky polak

Dominantním způsobem lovu polaka je klasická přívlač. Nejoblíbenější nástrahou je ripper či menší twister nebo rotační třpytka. Nástrahu vedeme v mělkých partiích fjordu nebo nad porosty vodní vegetace. Polak se uloví i při pilkrování či při lovu na přirozenou nástrahu, podle našich zkušeností se ovšem jedná o úlovky ojedinělé.

Jak jsme již předeslali, zdolávání větší tresky polak je vzrušující. Trochu nám její způsob boje připomíná amura. Často se nechá po záseku poměrně lehce přitáhnout k nám, aby pak s úžasnou silou podnikla dlouhý a rychlý výpad. Pokud nejsme na tento „kousek“ připraveni, nestačí dotažená brzda v krátké době uvolnit dostatečné množství vlasce a následuje jeho přetržení. Polak bojuje dlouho a vytrvale až do posledního zbytku sil.

Treska tmavá (Pollachiusvirens, Sei, Köhler)

Svým tvarem těla, zbarvením i způsobem života připomíná polaka. Jedná se o velmi hojnou a významnou sportovní rybu.

Treska tmavá má oproti polakovi tělo poněkud robustnější, v dospělosti je horní polovina zbarvena modro-černě, u mladších jedinců olivově zeleně. Obě čelisti má přibližně stejně dlouhé, jen starší kusy mívají spodní čelist mírně předsunutou. Vousek na bradě je velmi malý nebo zcela chybí. Poloha a tvar ploutví jsou zhruba stejné jak u polaka, jen ocasní je více vykrojená. Základní rozlišovací znak mezi oběma druhy spočívá v tom, že treska tmavá má téměř rovnou postranní čáru a ta je po celé délce bíle lemována.

Při mořském rybolovu se setkáváme povětšinou s mladšími jedinci o hmotnosti od ½ do 1 kg. Ti vytvářejí obrovská hejna a můžeme je poměrně snadno ulovit. Celkově však treska tmavá dosahuje maximální hmotnosti jak polak, největší kusy mohou přesáhnout hmotnost 15 kg při délce kolem 130 cm a stáří téměř 30 let. Některé zdroje udávají maximální hmotnost až 32 kg.

Treska tmavá zasahuje ještě severněji jak polak a je hojná nejen při pobřeží, ale i mnoho kilometrů od břehu na širém moři. Ve fjordech ji lovíme celou sezónu. Tření probíhá obdobně jak u polaka, ovšem až v hloubkách kolem 200 m.

Také stanoviště tresky tmavé bývá obsáhlejší, než u polaka. Mladší jedinci žijí výlučně pelagicky a vytvářejí veliká hejna u hladiny, případně ve středním sloupci vody. Starší ryby se pohybují tam, kde mohou nalézt vhodnou potravu – při hladině, ale i u dna, někdy dokonce ve velkých hloubkách. Zatímco mladé tresky tmavé se živí drobnými živočichy a jikrami unášenými ve vodním sloupci, nebo měkkýši či korýši na mělčinách, velké exempláře jsou velice dravé a loví především ryby, hlavně sledě, za nimiž putují z místa na místo.

Narazíme-li na hejno tresek tmavých, lovíme je vláčením pod hladinou na twistera nebo menší rotační třpytku, případně muškařením. Větší kusy ulovíme vláčením ze dna nebo občasně při pilkrování.

Treska jednoskvrnná (Melanogrammusaeglefinus, Hyse, Schellfisch)

Více než ze sportovního hlediska je treska jednoskvrnná vyhledávána pro své velice chutné maso.

 

Poznáme ji snadno. Vřetenovitým tvarem těla se podobá tresce obecné, je však zbarvena spíše tmavostříbrně s tmavě purpurovým až černým, někdy dokonce olivově zeleným, hřbetem. Základním rozlišovacím znakem je černá a výrazně vystupující postranní čára a velká černá skvrna nad prsní ploutví.

Naše běžné úlovky této ryby se budou pohybovat mezi 1 – 3 kg, maximální hmotnost je udávána až 12 kg a délka do 110 cm při věku 20 let.

Rozšíření tresky jednoskvrnné je obdobné jak tresky obecné, vyskytuje se však jen do několika kilometrů od pobřeží. Vytírá se v obrovských hejnech od března do června v hloubce 50 – 150 m.

Jedná se o typickou rybu dna, která se běžně vyskytuje v hloubce 10 – 200 m. Tomu odpovídá i skladba její přirozené potravy – jde převážně o měkkýše, korýše, červy a o další živočichy dna, ryb tvoří v jejím potravním spektru pouze kolem 12%.

Tresku jednoskvrnnou ulovíme převážně při pilkrování nebo na přirozenou nástrahu spuštěnou ke dnu, případně na položenou.

Mník mořský (Molvamolva, Lange, Leng)

Svou bojovností a houževnatostí se mník mořský řadí k nejvyhledávanějším sportovním rybám norských fjordů.

Je podobný našemu mníkovi jednovousému. Má stejné protáhlé štíhlé hadovité tělo s dvojitou hřbetní ploutví, jež není srostlá s ploutví ocasní. Na rozdíl od našeho sladkovodního mníka má silně ozubenou spodní čelist. I ta je opatřena masitým vousem. Hřbet má hnědošedý až hnědočerný, často černě tečkovaný, boky stříbřitě šedé, břicho bělavé. Nepárové ploutve mají tmavý lem.

Nejčastěji ulovíme mníky mořské o velikosti do 1 m a i hmotnosti od 1 do 3 kg. Maximální rozměry těla této ryby mohou být ovšem mnohonásobně větší. Udává se délka až do 220 cm a hmotnost až do 50 kg.

„Leng“ se vyskytuje prakticky po celém pobřeží Norska a stejně jak předchozí druhy tresek jej můžeme ve fjordech lovit prakticky po celou rybářskou sezónu. Vytírá se od dubna do června v hloubce 100 – 300 m a je až neuvěřitelně plodný (podle Olivy Day nalezl u 50 kg těžké jikernačky 60 miliónů jiker).

Mníka mořského můžeme nalézt výlučně na dně v hloubce 50 – 250 m. podmínkou je dostatek úkrytů mezi kameny. Je nesmírně žravý a vyhledává vše, co může mořské dno poskytnout. Starší jedinci se živí převážně rybami, na které útočí ze svých úkrytů.

Základní rybolovnou metodou, kterou můžeme tuto rybu ulovit, je pilkrování. Podle našich poznatků je ovšem stejně účinný, ba někdy i účinnější , lov na vláčenou přirozenou nástrahu u dna, konkrétně lov na větší cáry rybího masa. Mořský mník je velmi hltavý a po uchopení nástrahu v mžiku pozře hluboko do jícnu. Větší exemplář velice razantně bojuje o svůj život. Po záběru bychom se měli snažit zvednout rybu ode dna, neboť „leng“ má tendenci zalézt mezi kameny i s naší udicí. Pokud se mu to povede, naše šance na jeho vylovení se snižují. O houževnatosti této ryby svědčí příhoda, kterou jsme ve fjordech zaznamenali dokonce dvakrát. Po záběru u dna naše udice uvízla. Jelikož veškeré pokusy o její vyproštění byly neúspěšné, přikročili jsme k silovému řešení a snažili se udici utrhnout maximálním napnutí šňůry při pomalé jízdě člunu. Když udice povolila, vytáhli jsme ji zcela neporušenou, ovšem na háčku se nacházely rybí vnitřnosti. „Leng“ se zřejmě zachytil na dně a nechal se raději zahubit vytržením zažívacích orgánů, než aby se v nerovném boji vzdal.

Mník Bělolemí „lumb“ (Brosmebrosme, Brosme, Lumb)

Je pokrevním bratrem mníka mořského. Kde ulovíme „lenga“, můžeme se dočkat i „lumba“.

Mník lumb je mnohem zavalitější než „leng“. Na rozdíl od něj má pouze jednu hřbetní ploutev. Barva těla je hnědočerná s několika nevýraznými silnými příčnými pruhy v horní polovině těla. Tvarem těla připomíná spíše našeho sumce.

„Lumb“ dosahuje menších rozměrů jak „leng“. Obvyklé úlovky jsou sice poněkud větší – až do 6 kg, ovšem maximální hodnoty dosahují „pouze“ hmotnosti do 15 kg a délky do 110 cm.

Jinak jsou životní projevy „lumba“ i jeho rozšíření v Norskuu obdobné, jak u jeho štíhlejšího bratra. Také způsob jeho lovu bývá stejný s tím rozdílem, že od neohrabaného „lumba“ nemůžeme očekávat takové „kousky“, které nám může připravit jedině mník mořský.

V severní části Atlantického oceánu žijí i další druhy treskovitých ryb. Většinou však jde o ryby drobnější a sportovně méně významné. Z našeho pohledu zbývá upozornit snad jen na tresku bezvousou (také nazývanou treska Wittlingova nebo merlan), která je poměrně hojná a často se její úlovek stane výsledkem našeho snažení.

Co dál lze chytat při mořském rybolovu